Také v letošním roce je program festivalu Divadelní svět Brno podrobně sledován ve festivalovém zpravodaji Theatrocén, který bude tentokrát vycházet průběžně jako součást studentského časopisu Krith Katedry divadelních studií FF MU.
Kolik nenávisti ještě sneseme?
V rámci festivalu DSB zavítal do Brna prestižní izraelský soubor Habima – National Theatre of Israel společně s autorem hry Ten, kterého miluje moje duše Itay Segalem a režisérem stejnojmenné inscenace Moshe Keptenem. Po večerním představení oba muži rozmlouvali s diváky, o své zkušenosti se podělili také o dva dny dříve se studenty JAMU v rámci tzv. Masterclass. Čechy a Češky zajímalo nejvíce dílo jako takové, jeho vliv a účel a hlavně důvod vzniku.
Jaká byla vaše cesta k divadlu?
MK: Narodil jsem se do velice věřící a ortodoxní rodiny. Chodíval jsem do synagogy a na bohoslužby, takže můj vztah ke kultuře či umění byl naprosto minimální. Jednoho dne za mnou přišel můj otec se vstupenkou do divadla v ruce a řekl mi: ,,Tvá matka ani já nepůjdeme, ale pokud chceš, můžeš jít místo nás.‘‘ A tak jsem se tehdy poprvé, bylo mi 15 let, vydal do divadla na Othella. Ještě teď když o tom mluvím, mám husí kůži. Byl jsem tehdy naprosto pohlcen magickou energií a ohromen úplně vším, co jsem v divadle viděl. Poté jsem vyšel ven, podíval jsem se na tu monumentální budovu Habima Theatre a řekl jsem si, že jednoho dne toho kouzelného místa budu součástí. Krátce na to jsem začal divadlo navštěvovat pravidelně, ale nemohl jsem se rozhodnout, jakou část divadla bych si chtěl vyzkoušet. Zkoušel jsem zpěv i herectví, ale brzy mi došlo, že tudy cesta nevede a rozhodl jsem se, že chci zkusit něco jiného. Začal jsem tedy produkovat různé show v Izraeli, ale ani to mě nenaplnilo. Poté jsem se dal na dráhu režiséra a byl jsem v tom velice úspěšný, ale neměl jsem požadované vzdělání, abych dostal větší nabídky, proto jsem ve svých 33 letech začal studium dvou oborů na Univerzitě v Tel Avivu, které jsem úspěšně dokončil.
